Aneb jak jsem si přivodila angínu 2x za sebou.
Na začátku ledna jsem začala svou osobní výzvu vysílat živě na svém FB profilu a vyjadřovat vděčnost za realitu, kterou žiji. Vděčnost totiž prý dokáže dokonce i měnit strukturu našeho mozku, díky čemu se pak cítíme šťastnější. A štěstí si přeci přeje každý z nás.
Výzva se mi zrodila v hlavě někdy v listopadu minulého roku díky podnikatelskému projektu, kterého jsem se stala součástí. Kdo chce něco dokázat, musí na sobě neustále pracovat a vystupovat z komfortní zóny. A pokud máme z něčeho strach, znamená to, že bychom se měli vydat právě touto cestou. Pokořit ten strach, protože nás poté čeká sladká odměna v podobě osobního růstu.
Inspirovala jsem se ostatními a rozhodla se postavit se svému dávnému strachu mluvení na veřejnosti. Na škole jsem se veškerému mluvení před třídou vyhýbala. Ústní zkoušky pro mě byly mučením a na referáty jsem se snažila chybět. Na vysoké to pokračovalo, ale naštěstí jsem chodila na univerzitu s vysokým počtem žáků, kde na ústní prezentace či zkoušení nebylo moc času. Písemná forma vedla.
Ale když už jsem se vydala na cestu osobního rozvoje, sebrala jsem odvahu a rozhodla se svému strachu postavit. A to rovnou živým vysíláním na svém FB profilu. Mohla jsem nejprve nahrávat videa a publikovat jejich záznam. Mohla jsem začít vysílat živě v nějaké uzavřené skupině. No ale proč to obcházet, když mohu jít přímo, že jo. Když už, tak už :-D.
Můj původní plán byl začít vysílat na Vánoce. Jenže dva dny před Vánoci mě začalo bolet v krku takovým způsobem, co snad nikdy. I pití vody bylo utrpení. Syn v tu dobu měl impetigo, což je streptokoková vyrážka, tak se mi asi ta potvora usadila na mandlích. Zašla jsem si tedy na Štedrý den pro antibiotika a výzvu 21 dní vděčnosti přesunula do nového roku. Na Vánoce stejně každý mluví o vděčnosti, tak by mé téma bylo ohrané, říkala jsem si. Druhý den mě už v krku skoro nebolelo a tak jsem si mohla užívat svátky v klidu rodinném.
Po Novém roce jsem dobrala prášky a začala si připravovat výzvu, kterou jsem nakonec také spustila. Připravit se na živé vysílání byl pro mě velký stres. Když už jsem měla hotový text a chystala se spustit vysílání, trvalo mi vždy asi půl hodiny, než jsem se k tomu odhodlala. Někdy jsem si musela i dodat odvahu Becherovkou :-D. No ale pět dní jsem pravidelně vysílala, až mě šestý den zas začalo stejným způsobem bolet v krku. A to jsem před týdnem dobrala antibiotika! Šestý den jsem tedy ještě natočila, ale ráno jsem se vzbudila naprosto bez hlasu.
Musím ještě doplnit, že pár dní předem jsme měli slušnou hádku s manželem. Tedy spíš on na mě dost vyjel. Ten manžel, kterého jsem dva dny předtím tak vychvalovala ve videu :-D. Ale i to se stává. My se hádáme hodně vyjímečně. Něco se nakupilo a muselo to ven. Jemu ruply nervy, ale já se snažila udržet klid a šla jsem uložit děti ke spánku. Ještě ten večer jsem natočila video o zranění, tak teď máte i kontext.
Díky koktejlu těchto dvou stresových situací jsem tedy opět přišla o hlas. Ale úžasné je pozorovat, jak tělo reaguje. Ten den, kdy jsem přestala mluvit a zašla k doktorovi, řekla jsem si, že na sebe nebudu dál tolik tlačit a živé vysílání na chvíli přeruším.
A přísahám vám, že v tu chvíli má bolest v krku najednou trochu povolila. Neskutečné!
Večer za mnou přišel manžel a zeptal se mě, jestli jsem náhodou nepřišla o hlas kvůli tomu, co se mezi námi stalo. On totiž také hodně věří v psychosomatiku. Napřed jsem řekla, že ne. Už jsem na to nemyslela. Ale najednu mi začaly téct slzy a nedalo se to zastavit. Bylo jasno. Ten večer jsme tedy celou situaci probrali a přiblížili se k sobě zas o kousek blíž. A světe div se, od té doby má bolest v krku začala pozvolně ustupovat.
Co vám tímto chci předat?
Je skvělé, když na sobě chce člověk pracovat, když se chce postavit sám sobě a vystoupit z komfortní zóny. Ale pokud jde o velký skok a jste ještě k tomu citlivá osoba, jděte raději pomalu.
Lepší pomalu, ale jistě, než udělat rázný krok a skončit na pohotovosti :-D.
Buďte na sebe vlídní a nepřehánějte to s tlakem na svoji osobu. Tu cestu osobního rozvoje bychom si měli užívat a nevytvářet si stresy, ze kterých nám vyskáčou pupínky. Takže do toho, jděte do sebe! Ale všeho s mírou. Nepřestávejte se k sobě chovat láskyplně. Zbytečně se netýrejte. Jde přeci o váš rozlet, ne pád.
A když vám někdo ublíží, tak to v sobě neduste, jakoby se nic nestalo. Stalo. Neznamená to, že musíme odpovědět stejným způsobem jako druhá strana. Když na sebe štěkají dva rozzuření buldoci, nic se nevyřeší. Lepší bude počkat, až se emoce uklidní a rozum opět ovládne mozek. Pak je ta pravá chvíle na to si to vyříkat. Jen se na to nesmí zapomenout, protože nezpracované emoce se uloží někde v těle a dříve nebo později začnou dělat neplechu.