Ve snaze být perfektní v tom čím dál víc plaveme.
Chci být skvělá matka. Pro děti i pro nalezení vlastní hodnoty. Z pracovního života jsem před před pár lety zcela vypadla a věnuji veškerý svůj čas a energii rodině. Přesněji řečeno dětem. Je to přeci normální, má nová role. Když mám pár minut denně možnost odložit dítě na zem nebo k babičce (Bože, díky za ten luxus!), studuji, jak dítě vychovávat a živit.
Sleduji na webu rady maminek, jak reagovat na dítě, co se vzteká, protože se nechce přebalit nebo si vynucuje čokoládu. Čtu stovky komentářů, kupuji nové knížky a občas i online kurzy.
"Ale v reálu mám pocit, že mi to pořád nějak nejde, že mi to někde ujíždí."
Kamarádky to zvládají líp než já. Co když ta moje máma měla pravdu, když říkala, že mi ty děti budou lézt po hlavě? Někdy nám to s klukama jde hezky. Ale když nám to nejde, tak to teda stojí za to. Co jsem zas udělala špatně? Proč mi to ujelo a zase jsem křičela na celý barák?
A co ten cukr a kvalita potravin obecně, když naše a přechozí generace to evidentně také přežila? Má smysl platit montessori dílničky nebo stačí nechat děti hrát si doma s vařečkou? Mám jim dávat ty antibiotika, co mi doktorka pokaždé předepíše na zánět nosohltanu? A co to očkování? Jak se v tom vyznat?
Čím víc čtu, tím větší mám pocit, že ničemu nerozumím. Mám důvěřovat své intuici? Jak ji vůbec poznám? Spíš mi přijde, jako by se ve mně hádaly dva protichůdné hlasy. Jde mi z toho hlava kolem. Tak se na to mám vykašlat a neřešit to? Ale můžu pak být zodpovědná matka? Asi ne.
Myšlenky mi mihají hlavou a já úplně zapomenu, že bych vlastně ten čas měla využít k úklidu nebo vaření. Ach jo, zase nebude složené prádlo! Co udělám k obědu, aby to děti jedly? Nebo mám napřed posbírat ty hračky všude kolem po zemi? No nic, děti se vracejí od babičky. To to zas tak rychle uteklo a já se opět nikam nepohnula?!
Tak jo, jdeme do obchodu a něco s dětmi koupíme. Sice na mně zase vyškemrají "něco sladkýho", ale já to musím ustát a koupit jim pouze jednu věc, na které se dohodneme. Snad to dneska zvládnu. Vždyť to trénujeme skoro každý den!
Po návratu z obchou se děti vrhnou na rohlíky, drobky všude kolem, a já vzpomínám, jak jsem si kdysi říkala, že moje děti teda obyčejný rohlíky jíst nebudou. Natož klasický sladkosti. Kam jsem se to dostala? Čtu a diskutuji na netu o výchově a výžvě, ale moje realita tomu odpovídá tak možná ob den. Proč nedokážu udžet disciplínu ani u sebe ani u děti? Proč nejsem schopna si ten život a domácnost konečně zorganizovat?
Tak takové myšlenky mi běhaly hlavou pravidelně ještě nedávno a občas tam ještě zaběhnou. Znáte to také?
“A pak mi došlo, že podobné přemítání nikam nevede, leda k sebedestrukci.”
Člověk si akorát připadá stále neschopnější a točí se v negativní spirále. Začala jsem se tedy zajímat, jak takovou spirálu přerušit a proměnit ji v přímku stoupající diagonálně vzhůhu. Určitě neexistuje univerzální technika, ale setkala jsem se s řadou názorů a zkušeností, které mi otevřely oči a změnily můj úhel pohledu tak významným způsobem, že jsem se rozhodla je sdílet s ostatními.
Na těchoto stránkách budu postupně publikovat nasbírané zkušenosti z oblasti úzce provázaných témat seberozvoje, přístupu k dětem, výživy i partnerských vztahů. Budu ráda za kazdý komentář, pozitivní i negativní. Aspoň abych věděla, že to někdo čte a nepíši si jen tak sama pro sebe. I když i to má svůj terapeutický účinek :-D.