Nikdy jsem necítila zvláštní vztah k dětem. Vydělávat si jako Au Pair bylo pro mě nepředstavitelné. Jsem jedináček a okolo sebe jsem nikdy děti neměla. Měla jsem psa a byla s tím nad míru spokojená. Ale pak se to stalo. Táhlo mi na třicet, kamarádky začaly zakládat rodiny a můj rozum mi vydával signály, že bych nad tím také měla začít přemýšlet.

​

Tehdy jsem pracovala jako administrativní asistentka v oboru zdraví a ochrany spotřebitele Evropské komise a v kavárně na mě začaly padat otázky typu: "Cože? Ty nejíš bio? Četla jsi poslední zprávu úseku bezpečnosti potravin? Hrůza!". Tak jsem také začala nakupovat v tamních bio obchodech a zajímat se o stravu obecně.

 

I když mě do té doby moc nezajímalo, co jím, a jediné, co jsem si uměla uvařit, byly těstoviny s kečupem, téma bio stravy mě rychle nadchlo. O to víc, když jsem racionálně uvažovala o založení rodiny. Přestala jsem brát prášky a soustředila se na očistu těla, aby miminko nepřišlo do nevlídného prostředí.

 

Veškeré mé počínání bylo ovšem založené na rozumu a já potají doufala, že si miminko dá na čas. Ostatně tak jsem to viděla v blízkém okolí. Prvních šest měsíců jsme si s přítelem takzvaně dávali pozor. To je prý doba nutná pro vyplavení toxinů z těla. Pak jsme to už nechali osudu, odjeli na dovolenou a ejhle (jestli to bylo tím deštivým počasím, které nás nutilo trávit hodně času na pokoji :-D), miminko bylo na cestě! Psal se rok 2014 a já začala vnitřní boj, abych se s tím psychicky srovnala. 

​

A tak jsem skočila po hlavě do mateřství, dobře připravená na porod (díky specializované fyzioterapeutce na těhotenství a porod), ale absolutně nepřipravená na to, co se bude dít pak, až budu mít to dítko v náruči. První dítě v životě, ke kterému musím mít nějaký vzath.

 

A tam se můj život začal od základů měnit. Já jsem se začala měnit. Knihy, kurzy, semináře, terapie, ale i proplakané večery, pocity bezmoci a nepochopení, vztek ... A celé to umocnilo narození druhého syna o necelé dva roky později. Nevyspalá jsem se topila v informacích a nevěděla, jakou cestou se vydat.

 

Nevěřila jsem, že bych si uměla sama vybrat správně. Nakonec jsem pochopila, že není důležité dopředu vidět celou cestu s konečnými ověřenými výsledky. Důležité je na nějakou cestu vykročit jistými kroky, i když to s největší pravděpodobností bude cesta pokus-omyl. Ale chybami se člověk učí a ještě víc se tak učí máma se svými děti. 

 

Můj příběh jistě není ojedinělý. Možná ho žijete právě Vy. Ale každá cesta je jiná a já chci tu svoji sdílet s Vámi. Aby Vás inspirovala, motivovala nebo třeba jen pobavila :-)