Aneb jak si paní Dupont začala dupat :-)
Nejprve bych vám ráda vysvětlila, co mě inspirovalo k názvu těchto stránek. Jako hodně holek z mého okolí, i já jsem byla vychovaná klasickou, spíše autoritativní výchovou. Byla jsem hodná holčička, která poslušně vše odkývala a provedla to, co jí "autorita" poručila. Napřed tou autoritou byla máma, později kamarádka, přítel a šef. V mém případě to šlo až do takových extrémů, že jsem odkývala i věci, které byly naprosto v rozporu s mým osobním přesvědčením nebo mi byly až fyzicky nepříjemné.
Nedokázala jsem říci "NE! Stop! Tohle já dělat nebudu! Přestaň, to bolí!", i kdyz uvnitř po tom volala celá má duše, celé mé tělo. Ale ven se ten hlas nedostal. Nikdy jsem o tom nemluvila, asi mi to přišlo normální. Hodná holka přeci poslouchá za všech okolností.
“Z omylu mě vyvedl až můj současný manžel a nová role matky dvou kluků, která přenastavila mé životní hodnoty. Všichni tři mě začali učit vážit si sama sebe a říkat to, co si myslím.”
Chtěla bych zde uporzornit na jednu důležitou věc. Co jsem naspala výše není míněno jako narážka na konkrétní osoby. Nechci nikoho z ničeho vinit, nikomu nic nevyčítám. Především nechci, aby se cítila špatně moje máma nebo máma jiné hodné holčičky, která by náhodou narazila na tento článek. Věřím, že každá máma chce pro své dítě to nejlepší a podle toho i řídí vlastní výchovu.
Každá doba s sebou nese svůj výchovný trend, který se na dětech více či méně podepíše. Zde hraje roli nejen přístup rodiče, ale i vlastní charakter dítěte a celkové prostředí, ve kterém vyrůstá. Historicky můžeme pozorovat vývoj od přísné rodičovské autority, kdy se mamince vykalo a zachovával se jistý emoční odstup, až po novodobý trend liberální výchovy, kde by někdo řekl, že děti nemají respekt vůbec k ničemu.
Naše generace byla vychovávána z mého pohledu dost autoritativně, generace našich maminek na tom byla ale ještě hůř. A jako my, i naše maminky se často snažily to dělat lépe, jinak než jejich maminky. Být shovívavější, milující, ale neztratit při tom jisté hranice. Jen ty hranice my dnes často vnímáme trochu jinde. Máme jiné zkušenosti, žijeme v jiném světě. Když se nad tím zamyslíme, můžeme se vyhnout zbytečným mezigeneračním sporům typu "dítě přeci musí poslouchat na slovo".
Jako každý, i já jsem tedy nějak vyrostla, relativě dobře řekla bych :-) Mateřství s sebou ale přineslo radikální přehodnocování převzatých vzorců chování a hledání nového pohledu na svět. Když máte najednou zodpovědnost za vývoj malého dítěte a dojde vám, že vaše chování možná ovlivní celý jeho život, asi to ani nejde dělat jinak. Samožřejmě, že se vše nestalo přes noc a já se stále dál učím.
Absolvovala jsem řadu přednášek a seminářů o výchově, výživě i osobním rozvoji, hodiny jógy a vlastní četby, kurz Výchova Nevýchovou, Kompas pro rodiče a další, Montessori dílničky, ale i třeba hodiny kranio sakrální terapie. Před sebou toho mám doufám ještě víc a budu vám sem postupně předávat své postřehy a zkušnosti. To vše mi otevřelo nové obzory a dovedlo k uvědomění, že už je na čase vzít si život do svých rukou a občas si dupnout, aby bylo také jednou po mém. Převzaté přijímení po manželovi po tom úplně volá :-D.
Nechci vás zde nabádat, abyste si začali systematicky věci vynucovat. To urcitě ne. Věřím ve fungování dohod a kompromisů, ve vzájemný respekt. Ale každý má své potřeby a ty je třeba vyslyšet a uspokojovat v takové míře, která nenaruší celkovou harmonii okolí. A když se mi něco nelíbí, je to potřeba také sdělit.
Píše se to lehce, ale o to hůř se to praktikuje. Obzvlášt', když jste klasická hodná holčička nebo i kluk. Ale jde to a hlavně je to opravdu potřeba, aby člověk vůbec zjistil, kdo je, co se mu líbí, co se mu nelíbí, jaké má sny a touhy. Protože když to nevíme, těžko je pak budeme realizovat, jak dnes koučové osobního rozvoje často nabádají. "Realizujte své sny!" vyzívají různé stránky a online kurzy. No jo, ale jak, když ani nevím, co chci?
Docela dlouho jsem přemýšlela, jak zjistit, kdo jsem. Přišlo mi, že se vůbec neznám. Jaký má můj život smysl? Jakou mám roli? Proč tu jsem? A kdybych tu nebyla, stalo by se něco? Možná by si někdo pobrečel, ale svět by se určitě nezměnil. Co je tedy mé poslání? Lecos jsem přečetla a pak mě osvítila myšlenka od J. B. Shaw, kterou zmiňuje ve své knize Jan Markel:
“Život není o hledání sama sebe. Je o vytvoření sama sebe.”
Tenhle chlápek, který se narodil v roce 1856 v Irsku, to pochopil už dávno. Přestaňme ztrácet čas filosofováním nad podstatou bytí a zaměřme se raději na to, kým se chceme stát a jak to dokázat. Místo otázky "Proč jsem taková?", ptejme se "Jak můžu být jiná?". Místo stěžování si kamarádce "Už nám zase docházejí peníze!", hledejme odpověď na otázku "Jak to udělat, abych měla víc peněz? Nebo abych utrácela míň?".
Náš život je náš. Pouze náš. My si ho vytváříme svými každodenními myšlenkami a činy. Uvědomujme si to. Dupněme si i vůči svému vnitřnímu hlasu, který nás tak rád shazuje, vůči všem těm negativním myšlenkám. Není to lehké. Ten vnitřní hlas má často pořádnou sílu. Ale můžeme ho spolu postupně zkoušet umlčet. Pro nás, pro naše děti, pro svět :-D.