I dospělí občas nemotorně volají o (dětskou) pozornost
Přijeli jsme na chalupu. Je svátek, tak si chceme s dětmi užít volna na čerstvém vzduchu venkova. Začnu aktivně uklízet zaprášené obydlí, když tu si všimnu, že kluci sedí tatínkovi na klíně a koukají do mobilu. Napřed mě to naštvalo. Je už osm hodin večer a navíc se předím koukali na telku. Přeci se snažíme média omezit a je to často právě manžel, kdo mě poučuje o špatném vlivu médií na vývoj dítěte. Proč to tedy dělá?! Proč je vědomě láká na mobil, když si před tím hráli s legem?
Pak mi hlavou proběhla naše konverzace při předchozí večeři. Kluci dělali u jídla rotiku, jako vždy. Manžel z toho byl ve stresu, že se opět nenají v klidu. Nakonec si šli kluci kreslit křídou před dům. Po chvíli vidím manžela vytahovat mobil a spouštět na něm hru. Schválně nahlas, aby to kluci zaslechli. Sám to stejně nikdy nehraje, je to dětská hra. Obořím se na něj, co to dělá, když si kluci zrovna kreslí? Napřed mi řekne, že ho celou večeři stresovali a že jim to chce vrátit. Nalákat je a pak hru vypnout. A ano, že prý si je vědom, že se nechová jako dospělý. V zápětí z něj ale nenápadně vypadlo, že je chce mít při sobě. Až při tom uklízení mi to secvaklo.
Kolikrát už jsem v duchu nadávala, proč to manžel dělá, že přijde z práce domů, vytáhne mobil a děti samozřejmě nechají hraní a běží k němu. A proč to ta babička dělá, když ví, že jim nechci moc dávat sladkosti a ona jim je stejně koupí. Proč jim kupuje nový DVDčka, když ví, že s telkou bojujeme.
I dospělí se často chovají jako děti.
"A já v tomto chování najednou nevidím nerespekt vůči mé výchově, ale volání o pozornost, byť dost nemotorné."
Tatínek či babička netráví s dětmi tolik času jako já, jejich máma. Když přijdu domů po dvouhodinovém nákupu, vrhnou se na mě s nadšením, jako by mě neviděli dva týdny. Když jsem doma a přijde tatínek nebo babička, většinu času se stejně motají kolem mě a jsem to já, kdo musí dělat všechno s nimi. Krmit, kreslit, umýt, uspat. Není divu, že se pak ten druhý dospělý snaží v tom omezeném časovém úseku, který má, strhnout pozornost na sebe.
Samozřejmě můžete namítnout, že by to mohli dělat nějak konstruktivněji. Přidat se ke stavění lega, kreslení nebo jít ven hrát fotbal. Oni to určitě také dělají. Ale jsou chvíle, kdy nemusí mít tolik energie nebo náladu na dětské hry, ale přesto touží po kontaktu s dětmi. Chtějí se jen trochu přitulit a prožít společnou chvilku. V klidu a bez běhání. Použijí tedy osvědčená lákadla jako curk a média.
Vybavuji si babičku, jak jim pouští večerníčky a pak na ně kouká, jako na obrázek nebo je chová na klíně. Vidím opět manžela, jak mu kluci sedí na klíně a koukají na písničky na youtube. Nevyčítejme jim to. To jen jejich vnitřní dítě volá po naplnění své potřeby kontaktu. A pokud se nám jejich techniky nelíbí, můžeme je navést na nějakou alternativní aktivitu (bez zbytečného rýpání).
Trocha cukru a televize jestě nikoho nezabila. Pokud si daná osoba dokáže nastavit hranice (které s ní můžeme předem domluvit) a uhájit je, osobně v tom nevidím velký problém. Přijde mi naopak, že občas až přehnaně lpíme na dodržení přísných pravidel a ani vlastně nevíme proč. Možná se jen chceme cítít jako respektované matky a mít dítě pod kontrolou.
Nikdy ale nebudeme mít nad výchovou dítěte monopol. Můžeme si na to začít zvykat hned od začátku :-).