Chvála dětí se v "alternativních" směrech výchovy často řeší. Co mi ale dalo podnět k napsání článku na toto téma, byla květnová konference dětské psychologie v Praze. Paní Dr. Ellen B. Braaten, dětská psychiatrička z Massachusetts General Hospital v americkém Bostnu, zde měla přednášku na téma "Chytré děti, které nestíhají".
Přednáška byla zaměřena na přehnané nároky, kterým čelí dnešní děti převážně ze strany rodičů. Dr. Braaten se často ve své praxi setkává s rodiči, kteří přivedou své dítě na konzultaci z důvodu, že jejich dítě zaostává a není s ním tedy něco v pořádku. Jejich dítě je přitom jen "perfektně normální", popisuje doktorka. Rodiče však často i nevědomě touží po tom, aby jejich dítě bylo v něčem vyjiímečné. Není-li tomu tak, myslí si, že má poruchu. Tento jev je možná výraznějsí ve Spojených státech, u nás se s ním nicméně také setkáváme.
Jak s tím souvisí chvála? Když dítě chválíme, snažíme se ho motivovat k dalším výkonům stejného typu. Aby se dál dobře učilo ve škole, hrálo na klavír nebo skládalo kostičky. Záměr je tedy dobrý. Jen nevhodně vybraný prostředek, zaměření se na výsledek, může vést k dítě k sebedestruktivnímu chování.
Chválou soudíme. Namísto toho podpora dává dítěti pozitivní zpětnou vazbu.
Chválou říkáme, co si o druhém myslíme. Vyjadřujeme náš subjektivní pohled na dítě, ale používáme k tomu obecné nekonkrétní formulace (Ty jsi ale šíkovný!). Dítě si tedy bude myslet, že je šikovné a schopné, protože dostalo jedničku ve škole. Zaměří se na výsledek a to, jak ho dosáhne, je druhořadé. Může tedy opisovat či jinak podvádět, důležitý je přeci výsledek, který navíc často ani není spojený s jeho vlastní osobou ("Aby maminka měla radost" nebo "Aby se maminka nezlobila.").
Chvála podporuje soupeření a sobectví ("Jsem lepší než ten druhý"). Na druhou stranu vytváří strach ze selhání a někdy až přehnanou trému, díky které dítě častěji neuspějě a vytváří tím vnitřní pocit nedostatečnosti. Z vlastní zkušenosti toto moc dobře znám a je to opravdu skličující pocit.
U dětí to může mít až katastrofické následky. Podle Dr. Braaten je třetí hlavní příčina smrti u mladistvých mezi 10 a 24 lety sebevražda. To je nejvyšsí hodnota za posledních 30 let. Přitom se máme ekononomicky velice dobře. Netvrdím, že je vše způsobeno chválou. Ale přehnaný tlak na děti v tom hraje jistou roli. Když děti nesprávně chválíme, pácháme více zla než dobra. Rodiče navíc ještě více chválí nesebevědomé dítě, které je pak ještě více zmatené ("Já přeci vím, že nejsem dost dobrá?!").
Jak tedy zhoubný tlak přeměnit na pozitivní motivaci?
Zaměřme se na podporu cesty k danému výsledku a na to, jak daný výsledek vnímá samo dítě. To má zcela jiný efekt. Jde o to zajímat se, jak dítě daného výsledku dosáhlo, jak dlouho mu to trvalo, jak se muselo připravit, co kvůli tomu muselo obětovat, jestli je samo se sebou spokojené. Samotný výsledek je zde druhořadý.
Pokud podpoříme snahu dítěte, nevadí, že se mu úkol nakonec třeba nepovedl. Příště to zkusí znovu. My ale pozitivní zpětnou vazbou dáváme dítěti najevo, že je kompetentní i tak a motivujeme ho k další práci. Oceňujeme jeho energii vynaloženou na cestě k výsledku a zárověň vyjadřujeme pouze náš názor bez obecného hodnocení dítěte (Mně se ten obrázek moc líbí, musel sis s ním dát hodně práce. A jak se libí tobě?). Dítě se tak cítí schopnější, učí se vnímat vlastní hodnotu a vyrovnat se se zklamáním v podobě například špatné známky.
Otázky zaměřené na vnímání vlastního výsledku mohou odhalit již vzniklý problém sebehodnoty - dítě je k sobě přehnaně kritické. Je na nás rodičích, abycom dítěti vysvětili, že i když se mu něco nepovedlo, je stále vítané, dostatečné a milované. Neříkám, že by se rodiče měli snažit dítě kritiky ušetřit. To rozhodně zdravému rozvoji osobnosti nepřispívá. Pokud se s kritikou umí dobře zacházet, má naopak velice pozitivní dopad.
"Jestliže je co kritizovat, příslušné výroky se musejí týkat pouze dané záležitosti. Z pozadí musí vždy prosvítat, že dítě jako takové je v pořádku." (1)
Ideálním způsobem, jak dítě naučit správně pracovat s kritikou, je jít příkladem v rámci vlastního chování. Pokud dítě z našeho přístupu pochopí, že ani my nic neděláme bezchybně, ale kritiku si rádi vyslechneme a necítíme se kvůli tomu méněcenní, může dítě vnímat kritiku pozitivně jako příležitost k tomu na sobě něco změnit a růst. Nebo k ní může přistupovat neutrálně jako prosté vyjádření názoru druhých, který ale nic nemění na vlastní hodnotě. Rodičovský vzor je ve všech ohledech základem, přes který se dítě učí vnimat okolní svět i sebe sama.
Stejný vzorec můžeme aplikovat na vztahy u dospívajících dětí. Když se nám podaří v dítěti vytvořit pevnou základnu sebehodnoty, nebude v pubertě tolik trpět ztroskotaným vztahem či vyloučením z kolektivu. Odolnost je totiž jedna z nejdůležitějších vlastností, které bychom se měli snažit v dítěti vypěstovat.
Nedávno jsem slyšela v rádiu skupinku teenagerů vypovídajících o šikaně ve škole. Popisovali, jak se bohužel velice často stává, že se šikanované dítě bojí svěřit rodičům, jelikož je od nich zvyklé na nevlídný přístup. Šikanované dítě to pak řeší samo někdy až radikálním způsobem. Proto je velice důležité v dítěti pěstovat zdravý pocit sebehodnoty podepřený partnerským přístupem rodiče, se kterým může dítě otevřeně diskutovat o svých problémech a nebát se negativního hodnocení, které by ho do problému ještě více zacyklilo.
Chvála a kritika jsou velice úzce propojeny. Pokud jsme neměli to štestí se s nimi naučit dobře pracovat během našeho dětství, je velice důležité se to naučit v dospělosti, především pokud se nacházíme v roli rodiče. Pracovat na nalezení vlastní hodnoty a nepředávat našim dětem špatně nastavené vnitřní programy, které mohou mít až katastrofické následky, vidím jako jeden ze základních úkolů v roli rodiče. Vidíte to také tak?
Zdroje:
Heinz-Peter Röhr, Sebeúcta u dětí, Portál 2018 (1)
Dr. Ellen B. Braaten, Konference dětské psychologie, Praha 2019