Vztek je náš. Dělá špatně mně i tobě...

Máte rádi skupinu Lucie? Tento článek ale bude o trochu jiném prožitku, než se zpívá v písničce ;-)

Nedávno jsem si udělala menší průzkum, s čím by se maminky chtěly naučit pracovat v rámci mateřství. Nejčastěji se opakovalo "jak zvládat vlastní vztek". Jelikož je vztek i mé velké téma, asi před dvěmi lety jsem začala tuto emoci blíže studovat.

Rozčilují vás vaše děti, protože jim 10x něco opakujete a ony to po jedenácté udělají znovu? 10x jim to řeknete s klidem, ale ony jakoby nerozuměly a vám po jedenácté rupnou nervy?Někdy až takovým způsobem, že křičíte na celý barák, možná dítě i plácnete, ale za chvíli je vám to líto? Připadáte si strašně, že vám to opět ujelo, ale příště se to opakuje a vy nevíte, jak se sebou v takové situaci nakládat?

Kolikrát jsem se rozčílila a pak mi to bylo tak líto, že jsem se rozbrečela spolu s dítětem. Cítila jsem naprostou bezmoc. Nad dítětem i nad sebou.

Po večerech jsem přemýšlela, jak se naučit ovládat, z čeho ten nekontrolovaný výbuch vzteku může pramenit. Jindy jsem deprimovala, že jsem se ani neměla stát matkou. Začala jsem na toto téma číst a hodně mi pomohly semináře s paní Alžbětou Hláskovou*, jejíž přístup a bohaté zkušenosti stále moc obdivuji. Vysvětlila mi fungování mozku z pohledu neurobiologie a mohla jsem s ní probrat konkrétní situace ze života. Začala jsem chodit na jógu** a později na hodiny kraniosakrální terapie***. Chtěla jsem se na problém podívat z různých stran. Začnu ale od začátku.

Jak se tedy vlastnímu vzteku postavit?

První krok je samotné uvědomění, že se vztekáme a že ten vztek je náš vztek. Nevyvolává jej dítě, ale náš vlastní mozek. Už se vám někdy stalo, že vás stejná situace jednou rozčílila, ale podruhé nikoliv? Nejde tedy o dětskou provokaci či zlobení, ale o nastavení vlastního vědomí. Zkusete se zamyslet, jaký je ten pravý důvod vašeho vzteku.

Strach? Bojíte se třeba, že vám dítě vběhne pod auto? Nerespekt k vaší osobě? Po několikáté mu říkáte, že se vám to nelíbí, ale on se jen usměje a věc zopakuje? Nepochopení? Dítě hystericky křičí z vašho podledu "kvůli kravině", vy nevíte, co s ním, a začíná vás to pěkně vytáčet? Navíc co si pomyslí okolí? Nedostatek času pro sebe? Hrozně si chtete něco přečíst, chvíli pracovat, ale děti vás nenechají chvilku v klidu a vy pak na ně reaguje podrážděně?

Další důvody mohou být fyziologického původu: únava, hlad, bolest nebo třeba hormony (těhotenství či fáze menstruačního cyklu). V takových podmínkách nám ujíždějí nervy rychleji než obvykle.

Zkusme si zvědomit daný okamžik a najít příčinu našeho chování. To je první krok k nápravě. Když vím, co mě vytáči, mohu se takovým situacím snažit vyhnout. To je druhý krok. 

Osobně mívám často tendenci hned po probuzení začit běhat okolo dětí. Najednou jsem nervní a dojde mi, že je 11h a já ještě nic nejedla. Odolám tedy synovu naléhání hrát pexeso a udělám si kafe a snídani. Jindy jsem jen nevyspalá, protože mladší syn se ve svých třech letech stále budí v noci s křikem jako miminko. Oznámím tedy klukům, že si pořebuji dát sprchu, ať se tu mezitím nepoperou. Kupodivu se perou víc za mé přítomnosti, než když jsou sami. Menší děti si můžete vzít s sebou do koupelny a třeba jim napustit vanu. A to, že je ráno a děti se přeci koupou večer, to řešit nemusíte :-).

Po druhém porodu jsem začala trpět na PMS (premenstruační syndrom). Bohužel mi to došlo až po roce a ještě mě na to musel upozornit můj vnímavý manžel. Dnes, když jsem už ráno nervózní bez zjevné příčiny, kouknu se do kalendáře a většinou zjistím, že je nový cyklus na spadnutí. Jdu si tedy uvařit ženský čaj na hormonální rovnováhu, někdy rovnou i čaj proti stresu, a do hodinky se mi trochu uleví.

Důležitá pro mě je ale právě ta informace, že se se mnou něco děje, a mohu se tedy podle toho zařídit. Mohu na to upozornit i děti: "Kluci dneska mi není dobře, tak bych potřebovala vaši pomoc, abychom tady na sebe nemuseli zbytečně křičet.". Děti to kupodivu většinou pochopí a někdy si dokonce odejdou hrát v klidu do pokojíčku. Alespoň na deset minut :-D.

Pokud máte hlad, nechte luxování na později a najezte se. Pokud potřebujete na záchod, vezměte klidně všechny děti s sebou a vykonejte svou potřebu. U nás se na záchodě vedou zajímavé debaty :-D. Pokud jste unaveni, jděte dřív spát. Pokud vás bolí hlava a nemáte po ruce hlídání, můžete opět požádat děti o spolupráci a na chvíli zavřít oči nebo si zacvičit, případně upravit váš nabitý program a nechat něco na jindy. Zatvrzelé lpění na programu se vám může pěkně vymstít - mluvím z vlastní zkušenosti ;-).

Nebuďte sami proti sobě. Dnes je moderní naslouchat dítěti. To je super. Ale musíme naslouchat také sami sobě.

Naše potřeby se mohou jevit jako nedůležité detaily vedle potřeb malého dítěte, ale dlouhodobá kumulace nenaplněných potřeb mívá výbušný charakter. Tělo nám vysílá signály, že se něco děje. Pokud to náš všehoznalý rozum ignoruje, dříve nebo později na to doplatíme. Jestli si teď říkáte, že své tělo vůbec neslyšíte, ano, asi to tak bude. Neslyšíte. Já jsem ho také neslyšela. To ale neznamená, že naše tělo mlčí. Když se budeme opakovaně snažit zklidnit mysl a na chvíli umlčet rozum, věřím, že se nám nakonec podaří tělu porozumět.

A co ten náš mozek?

Když se miminko narodí, jeho mozek je malý, aby se jeho hlavička vůbec dostala při porodu ven. Nejdůležitější část mozku (alespoň z pohledu důležitého pro tento článek) je na začátku života amygdala - centrum strachu (nejen) a základní záchranný systém operující způsobem "tady a teď". Je velice impulzivní a nedá se s ní pracovat. Proto malému miminku nevysvětlíte, že mlíčko dostane, jen jak vystoupíme z tramvaje. Ono bude dál víc a víc brečet, protože si opravdu myslí, že mu jde o život.

Další reakční systém mozku je čelní lalok. Ten syntetizuje informace v mozku pro kompexnější reakci a rozvíjí se po celou dobu výchovy. Díky čelnímu laloku je mozek schopen analyzovat situaci a na základě získaných zkušeností například uznat, že když počkám na mlíčko pět minut než dojedeme domů, nic se mi vlastně nestane. Člověk je schopen se ovládat. Mozek je samozřejmě daleko složitější. Já ale nejsem neurobiolog a jen vám chci nastínit základní funkce mozku, které vám pomohou pochopit vztek.  

Je tedy třeba si uvědomit, že malé dítě ještě nemá zralý mozek a neumí jisté informace a emoce zpracovat. Dospělý mozek by toho být schopen měl.

Bohužel se ale dál běžně v životě stává, že nás naše emoce přerostou. Když se dítě začne vztekat, jeho amygdala přeruší spojení s čelním lalokem a dítě neni schopno nic pochopit. Kolikrát trvá delší dobu než se opět podaří navázat spojení. U dospělého to funguje stejně. Jen bychom právě měli mít větší kapacitu rychlého znovunavázání spojení. Opakuji, že nejsem neurobiolog, ale takhle jsem to pochopila. Opravte mě, pokud se mýlím.  

Pokud toto víme, je zas o něco jednodužší se vztekem pracovat. Už se nemusíme dívat na naše hystericky křičící dítě jako na nevychovaného fracka, co se nás snaží zničit. Můžeme v něm naopak vidět to naše malé zlatíčko volající o pomoc: "Mami, je ve mě tolik emocí, že vůbec nevím, co s nimi. Můžeš mi ukázat, jak je zvládnout?" Už jen to, že změníme svůj úhel pohledu, kolikrát stačí k tomu, abychom se sami zklidnili. Náš vnitřní klid je pak klíčem k uklidnění dítěte. Dřív nebo později se na náš klid také naladí. Léčit křik křikem nebo vztek vztekem se logicky nedá. Situace se naopak stupňuje.

A co když už cítíme, jak začínáme pěnit? Jak to zastavit? V ten moment nastupuje na scénu naše amygdala, přestáváme přemýšlet. Paní Hlásková na jednom ze seminářů vtipně navrhovala naši amygdalu pozdravit: "Jé, ahoj amygdalo, to jsi ty?!" :-D. Takovým mentálním cvičením si uvědomíme, co se nám děje, a zároveň situaci zlehčíme humorem. Já jsem to ze začátku zkoušela na svého manžela, když se rozčiloval na děti. S úsměvem jsem pozdravila jeho amygdalu, on se mi začal smát a bylo po vzteku. Zdravit vlastní amygdalu už je těžší, ale s trochou cviku vám to určitě půjde :-). 

Humor je úžasná zbraň. Používejte ji ;-)

Jiná osvědčená metoda je "rozdýchat svůj vztek". To mě naučila na přednášce o vědomém rodičoství jedna úžasná Američanka, paní Nancy Hathaway. Když se už rozčílíte, na minutku se zastavte, zavřete si oči a uvědomte si, kde v tělě cítíte ten vztek. Pak se alespoň 3x zhluboka nadechněte a zároveň veďte své rozpažené ruce směrem nahoru. Nadechovaný vzduch vědomě posílejte do místa vzteku. Výdech, paže jdou dolů. A znovu. Funguje to a třeba to od vás odkoukají i děti :-).

Léčivý je také fyzický kontakt s dítětem. I když je pro mě velice težké v rozčilení dítě obejmout, pokud se mi podaří se k tomu donutit, stačí chvilka mazlení a můj vztek upadá. Nebo děti nechám alespoň sedět mi na klíně. Také se na vás děti začnou lepit, když se na ně rozčílíte? Ze začátku jsem to nechápala a myslela jsem si, že mají asi sebevražedné sklony :-D. Teď v tomto chování vidím pomocnou ruku, kterou mi jejich dušička nabízí. Když poslouchám svou amygdalu a odstrkuji je, mé rozčilení se stupňuje. Pokud se překonám a navážu kontakt s dítětem, i má amygdala se opět propojí s čelním lalokem a nastupuje klid.

Jak už jsem napsala, humor je silná zbraň. Asi před rokem jsem zas kvůli něčemu křičela na kluky, oni se na sebe podívali a začali se mi smát. V té době jsem to vzala dost špatně. Oni tu dělají rotiku, mě to vytáčí a oni, místo aby se zklidnili, se mi jestě vysmějí?! Časem jsem ale pochopila, že je to jen nástroj jejich obranného systému. Koukat na velkou (oproti dítěti) mámu, co vám rozzuřeně křičí do tváře, určitě není nic přínosného pro váš seberozvoj. Když se to zlehčí, tolik vás to nezasáhne.

Při dalším výlevu mých vzteklých emocí mi najednou něco přecvaklo v hlavě a já se začala sama sobě smát. Děti se samozřejmě přidaly. Bylo po vzteku a všem se nám ulevilo.

Určitě to nevnímám, jako bych sama sebe před dětmi shazovala. Naopak. Učím je, že i já, máma, jejich vzor, mohu reagovat špatně, ale že si to umím přiznat a své chování napravit. Stejný význam pro mě má omluva, kterou vyjádřím dítěti, pokud se neovládnu a ty nervy mi někdy rupnou. Zpátky v klidovém režimu dítěti vysvětlím, co se se mnou dělo, že mě to mrzí a jak bych to příště mohla zkusit jinak, lépe. Mějme stále na paměti, že dítě přebírá naše chování. Proto si myslím, že nejlepší dar, který můžeme dítěti dát, je práce na sobě.

Když už se člověk dostane do situace, že vybouchne tak, až si připadá jak nestvůra, znamená to, že jsme věci nechali dojít do extrému. Přehlíželi jsme prvotní signály těla, scénky dětí jsme se jen snažili přetrpět. Naše nervová soustava ten nahromaděný tlak nakonec neunesla, papińák vybouchl. Je daleko lepší vypouštět páru postupně a řízeně než pak seřvat děti kolikrát i kvůli "kravině".

To byl můj hlavní důvod, proč jsem začala chodit na jógu. Zkuste jógu nebo jiné cvičení zaměřěné na uvolnění a kultivaci těla a i mysli. Sice ještě neumím moc meditovat, ale snažím se si ráno dát chladnější sprchu a zacvičit si čtyři série pozdravu slunci. A to především, pokud se necítím dobře. Pomáhá to. S uvolněným tělem a myslí se mnohem lépe udržují hranice a tím se pak vyhneme zbytečnému hromadění stresu. Můžete se také naučit techniky vědomého uvolňování vnitřního tlaku. 

Pokud vás mysl neposlouchá a vám se stále nedaří svůj vztek držet pod kontrolou, existují různé druhy terapií, které vám určitě pomohou. Kolikrát totiž nedokážeme rozpoznat, z čeho ten náš vztek doopravdy pramení, nebo proč se nedokážeme uvolnit. Bloky a traumata mohou kořenit v dávné minulosti a mysl se je navíc snaží vytěsnit.

Z osobní zkušenosti mohu vřele doporučit kraniosakrální terapie. Od prosince 2018 jezdím do Radotína za úžasnou paní Edit Tichou a nejen já, ale i manžel jasně vidí, že jsem klidnější a přitom si dokážu lépe stát za svým rozhodnutím. Zároveň jsem se dokázala vyrovnat s životními situacemi, na které bych jinak dál nahlížela jako na křivdy. Kdo to nezkusí, těžko to pochopí :-). 

Terapie nejsou pouze pro blázny ;-). Nestyďte si přiznat své problémy a jděte je řešit, než bude pozdě. 

Mně se totiž často stává, že původ mého vzteku jsem já sama. Tím myslím, že mě rozčiluje, když si uvědomím svoji nedokonalost, že jsem něco udělala špatně, že si nedokáži za něčím stát, něco si vykomunikovat, nastavit hranice sobě a dětem. A pak se na sebe zlobím, ale odnesou to většinou děti, někdy i manžel. Jsem nervózní, protože mi něco nejde, děti trochu zazlobí a mě to hned vytočí.

Zpětně ale vím, že nebýt té prvotní příčiny, toho, že se na sebe zlobím, děti by mě nevytočily. Vidím zde souvislost s rolí "dokonalé matky" zkombinovaný s fenoménem "hodné holčičky", o kterém jsem již na svých stránkách psala. To teď ale rozebírat nechci. Jen chci říct, že terapie zde mají svůj jistý přínos. Uvidíte svůj život jinak, uvidíte sebe jinak. 

Vztek je nekonečné téma. V jednom článku určitě nepojmu všechno. Proto se ke vzteku budu pravidelně vracet na základě nových poznatků, nebo i starých, na které jsem tady zapomněla. Podíváme se také podrobněji na dětský vztek, který je pro mnohé další velké téma. Prozatím vám posílám hodně klidu a věřte, že vše je vždycky tak, jak má být :-). I vztek je náš učitel. Pomáhá nám poznat sama sebe. Ukazuje nám naše slabé stránky, na které se pak můžeme zaměřit. A děti jsou úžasný spouštěč vzteku. Berte i tuto jejich stránku jako cenný dar z nebes :-D.

Co dodat na závěr... Pozorujte váš vztek z dálky a nechte ho postupně odejít. Po bouři vždy zas vyjde sluníčko. Ale není nevyhnutelné, aby se bouře přehnala právě nad vámi ;-). Vítr ji může odvát jiným směrem nebo můžete nasedout do auta a odjet :-D.

Přeji vám příznivý vítr :-).

* www.hlaskova.cz

** www.yogashrama.cz

*** www.cranio-terapie.cz